Na úplném počátku myšlenky založení Vojenské léčebny stojí Dr. Galluse Hochberger. Tento muž i založil spolek, jež vysbíral peníze na stavbu, protože byl přesvědčen, že karlovarské lékařství se skvěle hodí pro účely Vojenské lázeňské léčebny. Doktor byl hybným činitelem v tomto spolku a zařizoval téměř vše od korespondence s úřady po kooperaci sbírek. Do sbírky se zapojilo i jeho veličenstvo císař František Josef I., který přispěl výrazným obnosem, aby dal veřejnosti najevo, jaký význam přisuzuje důležitosti a prospěšnosti tohoto podniku. Pozadu nezůstali ani ostatní členové císařského domu, šlechta, a nakonec i ostatní významné osobnosti ze všech společenských tříd. Nakonec díky snaze všech členů spolku se vybralo úžasných 162 878 forintů (zlatek rakousko-uherské měny).
Ačkoli byl výsledek příznivý tak Dr. Hochberger dal k dispozici celý svůj soukromý majetek, aby nedošlo k zdržení či celému zastavení prací a za tuto obětavou činnost byl vyznamenán propůjčením titulu dvorního rady, udělením Řádu železné koruny III. třídy a povýšen císařem do rytířského stavu. První problém bylo sehnat dobrý pozemek, který by splňoval hygienické požadavky, snadný přístup k pramenům a městským službám, což znamenalo, že nesměl být na svahu ale v údolí říčky Teplé. Díkybohu měl pan doktor štěstí a zrovna poměrně levně prodávali pozemek bratři Johann a Karl Stadlerovi na levém břehu říčky Teplé, což byla louka původně na bělení prádla. Stavební plocha, která měla 4820 m2 a hranice optimálně tak, aby nemusely být prováděny odstřely a těžké základové práce, avšak naproti na druhém břehu nebyli úplně příkladně hygieničtí sousedé (městská jatka), která odváděla své odpady do řečiště přímo před pozemkem a na jihozápadě bylo v bezprostředním sousedství zahradnictví, které svými hnojivy nepřispívalo k příkladnému ovzduší. V jejich odstranění se však doufalo v průběhu doby, a navíc podle tehdejších převládajících názorů neměly velkou váhu. Po zhodnocení situace se spolek rychle rozhodl, že získá pozemek, a už v únoru 1851 se mu podařilo koupi provést. Za pozemek se tehdy zaplatilo 6300 forintů (zlatek rakousko- uherské měny).
Díky velkému štěstí byl na vypracování plánů nalezen muž, který v sobě snoubil vedle nutných odborných znalostí také dobrou vůli pro danou věc. Byl to dvorní architekt hraběcí rodiny Boquoniů v městečku Rothenthaus u Görkau v dnešním Ústeckém kraji, který se po dohodě s hrabětem, jenž byl sám aktivním příznivcem projektu, vážně ujal úkolu a s nezištnou radostí a oddaností tento úkol provedl. Jeho plán vyhovoval všem požadavkům, které spolek uložil. Pojal dům jako čtvercový blok v novorenesančním stylu, který byl zařízením pro nemocniční ústav té doby s kapacitou 27 důstojníků a 207 vojáků. Částka na výstavbu byla však tak velká, že vznikly pochybnosti o tom, zda sbírka vše pokryje, a tak si doktor opět poradil tím, že po projednávají s různými úřady dostal povolení uspořádat veřejnou loterii k podpoře svého záměru. Výsledek loterie byl 160 733 forintů (zlatek rakousko-uherské měny). Díky tomu, že částka byla vyšší než předběžné propočty se přikročilo k definitivnímu rozhodnutí, a tak byla stavba zahájena bez prodlení 18. srpna 1852, kdy byl položen základní kámen. Stavbu vedl architekt Alois Mitteis a řídil ji stavitel Georg Fulla z Karlových Varů. Stavba trvala téměř tři roky, což bylo poměrně dost vzhledem k tomu, že karlovarské divadlo vyrostlo za 20 měsíců. V době, kdy stavba probíhala se na pozemku během výkopových prací objevily prameny, skupina tří pramenů na severní straně a jeden v blízkosti přední fronty domu, který je dodnes nevyužit a jedná se o Hochbergerův pramen.
Vyskytl se však problém spojený s novými prameny a to ten, že obec Karlovy Vary
uplatňovala vlastnické právo na nové prameny. V případě, že jí toto právo bude odepřeno,
povede proti spolku soudní proces. Právní spor vedený oběma stranami byl dlouho vyrovnaný
a vítězství se pohybovalo mezi účastníky sem a tam, až jeho ukončení roku 1859 vedlo
k všeobecnému uspokojení bez ohledu na rozsudek. Rozsudek vyzněl ve prospěch města jen
v principu. Město prameny dostalo do svého vlastnictví po zaplacení určitého obnosu, avšak
muselo snést to, že užívání pramenů zůstane Vojenskému areálu zachováno navždy.