Florbal jsem začal hrát v 7 letech. Neměl jsem moc dobrou techniku, ale vynikal jsem svojí rychlostí. Ze začátku mě to nebavilo, protože jsem hrál se staršími hráči a moc jsem si nezahrál. Pak mě přesunuli do správné kategorie a já tam vynikal. Jezdil jsem na turnaje a ještě k tomu jsem spoustu spoluhráčů znal, takže jsme hrály jako tým a ne každý sám na sebe. Dokonce jsme se na turnajích dobře umisťovali a všichni jsme pro to měli nadšení a když dal někdo gól, bylo to, jako by ho dali všichni. Bohužel se mi tréninky překrývaly s fotbalem a musel jsem s florbalem skončit. Dnes si chodím každý pátek večer zahrát, ale už jen rekreačně.
Sjezdovky
Každou zimu jezdíme s rodinou a blízkými na svah. Nejsem v tom přeborník, jezdím jen tak pro zábavu. Nechodil jsem na žádný kroužek, tudíž mě vše musel naučit táta. Vyzkoušel jsem si i snowboard, ale pro mě jsou lyže lepší a více si to na nich užiji.
Biatlon
Biatlon jsem začal dělat v deseti letech jako trénink na fyzičku k fotbalu. Začalo mě to bavit a mrzelo mě když jsem musel skončit, protože jsem po přechodu do dorostu na to neměl čas. Během své biatlonové kariéry jsem dosáhl více úspěchů než ve fotbale. V některých závodech jsem se dobře umístil a dokonce jsem se i účastnil Českého poháru(většinou v letním biatlonu).
Největším úspěchem pro mě byla kvalifikace na Olympiádu dětí a mládeže, sice jsem toho moc nepředvedl, ale zkušenost to byla dobrá.
Brusle
Vzhledem k tomu, že jsem potřeboval sportovat, mě rodiče dali na bruslení. Hned od první chvíle kdy jsem vešel na stadion se mi tam nelíbilo. Nelíbilo se mi prostředí a hlavně mi byla zima. Největším utrpením pro mě byly brusle s tkaničkami, ta věc se nedá zavázat. Dlouho mi to nevydrželo a nic moc jsem se nenaučil. Dnes si sice tkaničky zavážu, ale stále musím brzdit o mantinely a nebo tam kam dojedu tam se zastavím. Jenže na brusle už moc nechodím na zamrzlém rybníku mám furt v podvědomí myšlenku, že se to semnou někde propadne. Bruslení na stadionu to mě taky nebaví, protože jízda do kolečka člověka po chvilce přestane bavit, obzvlášť když to neumí.
Kytara
Asi v osmi letech jsem začal chodit na kytaru. Vzhledem k tomu, že mě bavilo si jen tak bezhlavě brnkat na kytaru, si moje babička myslela, že to byl dobrý nápad. Hned první den mi řekli, že nemám nějaký pěkný hudební hlas, ale zkusí to se mnou. Po pravdě jsem trochu doufal, že řekne abych už se tam víckrát neukazoval. Ze zčátku to nebylo tak hrozné a přišlo mi to, jako dobré odreagování od sportu. Navíc to bylo jednou týdně. Bohužel mi to vůbec nešlo, takže jsem musel chodit na další hodiny, kde se učily noty atd. To se mi překrývalo s florbalem a nestíhal jsem ho. Vím, že jsem kvůli florbalu odcházel dřív a z toho pan učitel neměl radost. Mé hodiny vypadali tak, že mě něco učil a já dělal, že vím, přitom jsem pomalu hledal na překladači, co ta slova, která mi říká, znamenají. Pak mi zadal nějaký úkol, třeba naučit se nějaké noty nebo zahrát písničku. Nikdy jsem se na to doma nekoukl, protože jsem vůbec nevěděl o co jde a co všechno jsem měl udělat. Doma jsem sice nedělal nic, ale tam jsem se snažil co nejvíc jak jsem mohl. Jenže pak přišla nějaká první zkouška a já měl něco zahrát. Učitel to odehrál celý za mě a z lítosti mi dal čtyřku. Vzdal jsem to hned, jak jsem zjistil, že je to na způsob školy a já skoro propadal. To už jsem se nesnažil ani tam. Hodiny už probíhaly furt stejně. Přišel jsem tam, dostal jsem zadáni co mám hrát, učitel někam odešel a já celou hodinu koukal kdy bude ručička na devítce a já můžu domů. Tato zkušenost mě přesvědčila, že hudební nástroje nejsou můj revír a taky mě naučila jak vypadá absolutní nuda.