Císařským nařízením Marie Terezie z roku 1764 platila tzv. Tereziánská nebo také Vídeňská soustava měr a vah. Nejznámější délkové jednotky byly - palec (0,026 m), stopa (0,316 m), loket (0,777 m), sáh (1,896 m) či poštovní míle (7, 585 m).
S reformou státní správy úzce souvisela i reforma soudnictví, která zrušila například množství hrdelních soudů v menších obdobích a trestní soudy soustředila ve velkých městech. Současně docházelo i ke změně zákonů a jejich sjednocení v rámci celé habsburské říše.
Za Marie Terezie už byl vydán trestní zákoník, který ještě ovšem zachovával řadu středověkých přežitků, například mučení jako výslechový prostředek. To ovšem bylo záhy po kritice zrušeno. Podstatnější ale bylo, že byly zahájeny práce i na občanském zákoníku, který znamenal zrovnoprávnění obyvatel před zákonem. Tyto práce pokračovaly i za Josefa II. (jejího syna), kdy byly vydávány další části. Všechno to bylo završeno Všeobecným občanským zákoníkem, jehož základ sloužil až do zániku monarchie. V podstatě byl převzat nástupnickými státy a u nás vydržel až do roku 1950.
Smyslem těchto reforem bylo především zefektivnit správu říše.
Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Bylo to poprvé, kdy se stát takto razantně vložil do organizace školství, které bylo předtím především v rukou církve. Avšak dopad byl ale opožděný. Nemůžeme si představovat, že by skutečně všechny děti začaly navštěvovat školu. Ví se, že zejména na vesnici v době žňových prací, kdy byly děti potřeba na poli, do školy rozhodně nechodily.
Díky školské reformě se postupně podařilo výrazně zvýšit gramotnost obyvatelstva. Gramotnost byla původně velmi nízká, ale díky reformám se rychle zvyšovala. Nejvyššího stupně, a to nejen v rámci monarchie, ale i v rámci Evropy, dosáhla na přelomu 19. a 20. století, kdy byla téměř stoprocentní.
Všeobecný školní řád, který (slovy císařovny) vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 9-12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zařizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka. V té době se ovšem jednalo o výraznou pedagogickou novinku, neboť v dosavadní praxi převažovala výuka individuální. Bylo proto neméně důležité, aby učitelé byli na novou praxi připraveni.
Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám hlavní autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později vyšlo její německo-české vydání. Felbigerova kniha vedla učitele nejen k hromadnému vyučování ve třídách, ale zdůrazňovala i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu a od známého k neznámému. Velký význam byl přikládán k společnému čtení z učebnic a výkladu učitele s následným rozhovorem se žáky o předneseném učivu. Mimořádnou předností knihy bylo i to, že autor popisoval všechny pedagogické zásady značně podrobně a konkrétně.
Všeobecný školní řád z roku 1774 je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavádí povinnou školní docházku.
Výraznou novotou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely. Teprve v tomto roce byly zřízeny v některých městech první dívčí třídy. Ty se postupně rozšiřovaly a časem se v řadě míst stávalo běžné i společné vyučování chlapců a dívek.